Samota, smrt a italské boty

19. února 2018 v 10:12 |  Recenze
Z Ystadu na opuštěný ostrov - tak by se dala popsat literární cesta Henninga Mankella, známého a oblíbeného autora detektivních románů, který se rozhodl napsat něco zcela výjimečného.

"Život je jako vztah člověka k botám. Nedá se doufat nebo si představovat, že sedí.
Tlačící boty jsou skutečnost."

Henning Mankell je švédský spisovatel žijící v letech 1948-2015. Proslavil se především svými detektivními romány s inspektorem Kurtem Wallanderem odehrávajícími se ve švédském městě Ystad, věnoval se však také psaní divadelních her nebo literatury pro děti. Jeho detektivky se dočkaly televizní adaptace v podobě seriálu s Kenethem Branaghem v hlavní roli. Mankell měl poměrně zajímavý život, z něhož velkou část strávil v africkém Mozambiku. Tam žil se svou ženou Evou, dcerou Ingmara Bergmana, a vedl divadelní společnost.

"Naučila jsem se, že Bůh šeptá, zatímco ďábel křičí."

Protože je Henning Mankell všeobecně znám díky svým detektivkám, Italské boty mohou mnohé čtenáře překvapit. Ačkoliv určitě nelze říct, že by toto dílo nemělo s detektivkou vůbec nic společného. Hlavním hrdinou je Fredrik Welin, postarší muž žijící sám na opuštěném ostrově. Každý jeho den je téměř totožný s předchozím, skládá se z několika pravidelných úkonů, jako je potápění v díře v ledu nebo psaní do deníku (nejčastěji o počasí) a přemítání nad životem a minulostí. Zaběhnutý řád naruší nečekaná návštěva jedné ženy a než si to Fredrik stačí uvědomit, jeho život je úplně jiný - a plný mnoha nečekaných žen.

"Na povrchu člověka nikdy nemůžeme vidět, jak těžce rozdrásaný je uvnitř."

Kniha je psána v první osobě, takže má čtenář velmi jasnou představu o tom, co si hlavní hrdina myslí o dění kolem sebe. Ale o něm samotném nebo o jeho minulosti se dozvídáme jen v náznacích - z nich je patrné, že Fredrikova minulost je velmi temná a plná nevyřešených věcí. Fredrik sám je postavou, která může některé čtenáře pěkně štvát svým cynickým, někdy dost alibistickým a nezodpovědným způsobem života a přemýšlením. A ani o žádné další postavě, kterých v knize není mnoho, nelze říci, že by byla jednoznačně sympatická a vždy ta "dobrá". Postavy nejsou černobílé a často se chovají nevyzpytatelně. To je ale způsobeno také tím, že je čtenář sleduje Fredrikovýma očima, takže jim do hlavy nevidí a nikdy neví, co od nich může čekat. I to činí čtení Italských bot velmi autentickým zážitkem.

"Vždycky rychle vstát, když člověk upadne. Nikdy nezůstat ležet.
Ale přesně to jsem udělal. Poté co jsem se dopustil té velké chyby,
zůstal jsem ležet."

Poklidné, pro někoho možná až nepříjemně nudné tempo, kterým kniha začíná, se poměrně rychle a rázně promění. Fredrikův život je plný záhad, ty se ale postupem času neřeší, spíše naopak - kupí se jedna za druhou. Místy připomíná děj v knize absurdní drama, vše se zdá být těžce uchopitelné a pochopitelné. Při čtení na vás může dýchnout samota a šeď opuštěného ostrova a Fredrikova života. Významnými tématy v knize jsou navíc smrt a utrpení, fyzické i duševní, takže nejde vyloženě o příjemné a pozitivní čtivo. Mankell však tímto dílem nabízí hned několik podnětů k zamyšlení. A děj má často velmi dramatický spád, je plný neočekávaných zvratů a překvapení, které jsou snad i v kontrastu k jinak klidnému zbytku. Italské boty jsou velmi realistickou knihou ze života a jsou také plné filozofování a zajímavých myšlenek. Dá se říct, že si v ní každý najde něco svého, ačkoliv svým stylem nebo typem postav každého nenadchne.

"Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní,
a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda."
 

Zmenšující se mozky na Galapágách

19. února 2018 v 10:10 |  Recenze
Proč lidé zabíjí vlastní planetu a sebe navzájem? Proč mají takovou touhu ničit? Proč neustále lžou, přetvařují se a podvádí? Kurtovi Vonnegutovi se v Galapágách možná povedlo najít prapříčinu a odpověď na tyto otázky: můžou za to naše velké mozky.

"Téměř každá dospělá lidská bytost měla tehdy v hlavě mozek vážící zhruba tři kilogramy!
Sotva by se našla špatnost, kterou by takhle předimenzovaná mašina
na myšlení nedokázala vymyslet a uskutečnit."

Dílo Kurta Vonneguta je přímo protknuto autorovou kritikou lidstva a jeho konání. Zároveň jsou ale jeho díla typická svou groteskností a sarkasmem, objevuje se v nich černý humor nebo prvky sci-fi a někdy jde dokonce o díla dokonale abstraktní a jen těžko uchopitelná - a pochopitelná. Vonnegutův humor a styl vyprávění jsou poměrně specifické, takže jeho knihy nesednou úplně každému. Jejich poselství není čitelné na první pohled a čtenář se do knih musí opravdu hluboko a důkladně potopit, aby je pochopil v celé jejich kráse.

"Bylo to takhle:"

Když někdo zemře, objeví se před ním azurový tunel vedoucí na druhou stranu. Pokud máte nevyřízené účty nebo jste prostě jen zvědaví a chcete si vyzkoušet, jaké to je procházet se po světě jako duch, do tunelu nevstupujte. Počítejte ale s tím, že se tunel může klidně zavřít a vy budete nuceni na téhle straně zůstat třeba i milion let. Přesně to se stalo jednomu lodnímu dělníkovi, který se tak stal vypravěčem milion let staré historie lidstva.

"Když jsem byl naživu, můj vlastní velký mozek mě často zásoboval radami,
které byly z hlediska mého přežití,
a koneckonců přežití celé lidské rasy,
přinejmenším pochybné."

Do dění v knize vstupujeme v době, kdy se hroutí několik světových ekonomik, v některých zemích panuje hladomor a začínají občanské nepokoje. Podobná situace hrozí i Ekvádoru, kde se setkáváme se skupinou roztodivných postav, které spojuje jedna věc - všichni se mají účastnit dobrodružné plavby a výpravy na Galapágy. Vlivem společenského dění se ale všechno zamotá, luxusní plavba je zrušena, několik postav zemře, několik nových se objeví a ještě roztodivnější skupinka lidí se nakonec stejně na Galapágách ocitne - bez jediné možnosti na záchranu. A tak začíná nová éra evoluce lidstva, jejímž výsledkem jsou "lidé" s ploutvemi, chlupatou srstí a hlavně daleko, DALEKO menšími mozky.

"A pokud jde o to nepochopitelné nadšení, s nímž lidé před milionem let
přenechávali co nejvíc lidských činností strojům:
Co jiného je k tomu mohlo vést než poznání,
že jejich mozky stojí za starou bačkoru?"

Přímá řeč v této knize téměř chybí. Většina obsahu je složena z vypravěčova popisu dění, a to s odstupem milionu let. Díky tomu - a samozřejmě i díky tomu, že je vypravěčem duch, který se může pohybovat v podstatě bez omezení - se nám dostává komplexního obrazu, co se kdysi stalo, a taky o tom, co si kdo myslí nebo co cítí. Vypravěč představuje jednotlivé postavy, upozorňuje na jejich brzký skon, přeskakuje v ději a do toho všeho ještě vkládá své úvahy a v náznacích předjímá, jak to s lidstvem dopadne. Galapágy jsou spíše mozaikou drobných střípků, které není úplně jednoduché dát dohromady.

"A tenhle hladomor byl plodem přehnaně velkých mozků, stejně jako Beethovenova Devátá symfonie."

Osobně jsem se v knize občas ztrácela a z neustálého popisování a neakčnosti jsem byla velmi brzy otrávená. A ani konec, který přišel nečekaně brzy, mě příliš neuspokojil. Po dočtení jsem měla pocit, že jsem neustále čekala na něco, co nepřišlo. Jistou kritiku lidského chování a způsobu uvažování jsem z knihy vyčetla, přišla mi ale dost prázdná a především bezvýchodná. Celá tahle knížka pro mě ve finále postrádá smysl. Jiné knihy K. Vonneguta mám ale moc ráda, Kolébka patří mezi mé vůbec nejoblíbenější, takže předpokládám, že se mi Galapágy prostě jen nestrefily do nálady a rozpoložení. Vonnegutův typický humor zde ale byl a grotesknost některých scén je opravdu neuvěřitelná.

"Ke cti tehdejšího lidstva je však třeba dodat:
Stále víc a víc lidí říkalo, že jejich mozky jsou nezodpovědné,
nespolehlivé, v jádru nebezpečné, skrznaskrz nerealistické - prostě nanic."

Podivuhodný příběh podivuhodné služebnice

19. února 2018 v 9:53 |  Recenze
Přestože kniha Příběh služebnice vyšla už v roce 1985, výrazný zájem vzbuzuje až v poslední době. Za její současnou popularitu může zřejmě její seriálové zpracování, které slaví nemalé úspěchy. V roce 2017 byla uvedena 1. série s 10 díly, která končí stejně jako knižní předloha. Na rok 2018 je naplánovaná série 2. Seriál Příběh služebnice je perfektně zpracován, po výpravné, herecké, režijní i scenáristické stránce. Od knižního Příběhu služebnice se ale poměrně liší.

"Přála bych si, aby tenhle příběh vypadal jinak."

Margaret Atwoodová se narodila v roce 1939 v Kanadě, píše už od 16 let a kromě Příběhu služebnice vydala i několik dalších populárních románů. Věnuje se také psaní poezie nebo literárním odborným pracím, je oceněna několika literárními cenami a je považována za jednu z nejlepších kanadských autorek současnosti. Její romány, včetně Příběhu služebnice, jsou označovány jako sci-fi. To se Atwoodové zpočátku příliš nelíbilo, sama dávala přednost označení spekulativní román. Toto označení podle ní totiž daleko lépe vystihuje možnost, že se její díla mohou stát realitou.

"Večer co večer si před spaním říkám: Ráno se probudím doma a všechno bude jako dřív. Dnes ráno se to opět nestalo."

Příběh knihy se odehrává v budoucnosti, která nemusí být od naší současnosti příliš vzdálená. Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka žije v domě vysoce postaveného politika a jeho manželky jako služebnice. Její postavení a to, co se po ní žádá, má ale do normálnosti hodně daleko. A jak se čtenář postupně dozvídá, na společnosti, ve které hlavní hrdinka žije, není normálního téměř nic. Neexistuje svoboda pohybu, svoboda volby, svoboda slova. Dominantní postavení mají muži, ženy mají jasně rozdělené role. Za neposlušnost, nevhodné řeči či dokonce myšlenky vám hrozí smrt. Hlavní hrdinka popisuje svět kolem sebe, ale zároveň se vrací do své nedávné minulosti i do té tak vzdálené, že je téměř jako sen - do té, kdy bylo ještě vše normální, kdy ještě měla svého muže a dceru. Teď je bez nich, neví, zda jsou naživu, s kým jsou nebo co dělají a jediné, co může dělat, je plnit své povinnosti. Tak tomu je aspoň do té doby, kdy jasně daná pravidla začnou porušovat všichni kolem ní.

"Nechci, aby byla jako já. Aby se vzdala, přizpůsobila se, zachránila si kůži.
V tom to nakonec celé je.
Chci od ní rytířskost, drsňáctví, hrdinství, osamělý boj.
Něco, co sama postrádám."

Svět, který je v knize popisován, je děsivý. Autorce se prostřednictvím hlavní hrdinky daří předávat velice realistický pohled na žití uprostřed totalitního režimu, ve kterém člověk ztratil téměř vše. Daří se jí také dobře postihnout, jaké pocity či myšlenky se takovému člověku mohou honit hlavou. Příběh vypravěčky končí otevřeně, na konci knihy však na čtenáře čekají dovysvětlující poznámky, které mohou znamenat také naději, že vše nakonec dobře dopadlo. V těchto poznámkách je podrobně rozebírán stav společnosti popisovaný v knize stejně jako důvody, které k takovému stavu vedly. Ty příliš optimisticky nepůsobí, neboť ledacos z toho je naší realitě opravdu blízké.

"Hesla, věci, které se nesmějí prozradit, lidé s utajenou totožností, temné souvislosti:
takhle by přece svět ve skutečnosti vypadat neměl."

Silnou stránkou této knihy není ani tak příběh samotný, jako spíše prostředí, ve kterém se odehrává. Právě totalitní režim, ve kterém hrdinka musí žít, a celá ta beznaděj z něj pramenící, je podle mě to, co dělá z této knihy tak vynikající dílo. Protože samotný způsob vyprávění je místy až nezáživný. Nejobsáhlejší jsou v jistém smyslu právě poznámky na konci, protože z vyprávění hlavní hrdinky se někdy stávají "pouhé" deníkové zápisky jedné nešťastné ženy. Právě v tom je ale podle mě největší kouzlo této knihy. V tom, že ať už člověk žije v jakkoliv šílené době, vždycky si zvykne. Spousta věcí mu zešedne a těch skutečně dramatických okamžiků je ve skutečnosti méně, než by očekával kdokoliv žijící v lepších časech.
 


Třináctý příběh Vidy Winterové konečně odhalen!

19. února 2018 v 9:51 |  Recenze
Třináct příběhů o změně a zoufalství - tak zní název sbírky pohádek světově uznávané spisovatelky Vidy Winterové. Jedná se však o neoficiální název, spíše raritu. V době vydání obsahovala kniha pouze 12 příběhů a jakmile byla tato chyba odhalena, knihy se stáhly zpátky a byly přejmenovány. Na světe však ještě několik výtisků s původním názvem existuje a všichni fanoušci zoufale touží zjistit, jaký ten třináctý příběh je. Slavná spisovatelka se ho před svou smrtí konečně rozhodne zveřejnit, a to prostřednictvím mladé Margaret, se kterou toho mají společného více, než obě tuší.

"Nevadí mi milovníci pravdy, ale pravda sama. Jakou podstatu,
jakou útěchu najdete v pravdě v porovnání s příběhem?"

Román Třináctý příběh, v originále The Thirteenth Tale, byl vydán v roce 2006. Jedná se o debut britské spisovatelky Diane Setterfieldové, který se dočkal velmi kladného přijetí a velice brzy po svém vydání se stal bestsellerem. Třináctý příběh se dočkal také filmového zpracování, ve kterém si jednu z hlavních rolí zahrála Sophie Turnerová, herečka známá především ze seriálu Hra o trůny. Jediným dalším dílem této spisovatelky je kniha Bellman & Black, která vyšla pod stejným názvem i v České republice (2015).

"K čemu je dobrá pravda o půlnoci, za tmy,
když v komíně burácí vítr jako rozzuřený medvěd?"

Margaret je poměrně tichá mladá dívka a vášnivá čtenářka. Pomáhá svému otci v antikvariátu, pročítá rukopisy, píše životopisy a miluje romány z 19. století. K tomu má velmi dojemnou i bolestivou minulost. Jednoho dne dostane dopis od Vidy Winterové, slavné a velice populární spisovatelky, s žádostí o interview. Margaret se nejdříve zdráhá, zejména proto, že Vida Winterová je známá tím, že nikdy při rozhovorech neříká pravdu. Nakonec ji ale přemůže zvědavost a za spisovatelkou se vydá. Jak hned při prvním setkání zjistí, Vida Winterová je těžce nemocná a nezbývá jí už moc času, ráda by však ještě před svou smrtí konečně zveřejnila svůj opravdový příběh. Margaret si je ale jistá, že jí spisovatelka neříká všechno, rozhodne se proto na vlastní pěst odhalit celé tajemství, které spisovatelku obklopuje. A tím začíná kolotoč událostí, minulých vyprávěných i současných zažívaných, a Margaret postupně odkrývá pravdu, nehezkou, tragickou a hrůzostrašnou.

"Když blesky venku vrhají stíny na zdi ložnice
a déšť dlouhými nehty bubnuje na okenní sklo?"

Tento román má určité atributy gotického románu a zřejmou inspirací byly autorce také romány Jana Eyrová nebo Na větrné hůrce. Podobnosti lze nalézt ve stylu i v základním konceptu příběhu. Už proto je tento román určen jen poměrně specifickému čtenářstvu, pro každého rozhodně určen není. Styl je velmi detailní, což může zejména ze začátku mnohé čtenáře odradit - autorka se věnuje popisu téměř každého předmětu v místnostech, stejně detailní je i u popisu postav, atmosféry či pocitů hlavních hrdinů. Diane Setterfieldové však nelze upřít talent, neboť její styl je velmi umělecký, barvitý a originální. I ty nejjednodušší a nejběžnější věci dokáže popsat velmi poeticky a zajímavě. Kniha má zajisté své kvality i kouzlo.

"Ne, když ležíte v posteli a chlad a strach vás mění v sochu,
nečekejte, že vám na pomoc přispěchá kostnatá bezmasá pravda."

Mě osobně po celou dobu štval velice sebestředný přístup hlavní hrdinky, tedy Margaret. Vše je sledováno skrze ni, dokonce i u situací, které se jí nijak netýkají, se čtenář dozví právě její pocity a názory, nikoliv samotných zúčastněných. To je v některých situacích až komické. A v částech, kdy je Margaret aktivní hybatelkou děje, nikoliv pasivním posluchačem, je čtenář dopodrobna seznámen s její minulostí, s každou její myšlenkou a názorem - a ten má Margaret opravdu na všechno. Mnoho z uvedených věcí je důležité pro pochopení této postavy, její role ale v celém příběhu není dle mého názoru tak důležitá, a proto mi větší část informací o ní přišla nadbytečná, až otravná. Navíc je dle mého Margaret tak trochu literární snobka, která se díky své zálibě v knihách cítí být jednoduše lepší než ostatní.

"Potřebujete buclatou podstatu příběhu, chlácholivé kolébavé bezpečí lži."

Tato kniha může okouzlit kohokoliv, troufám si však říci, že více nadšené z ní budou čtenářky. Já sama jsem nevěděla, "do čeho jdu", takže jsem byla stylem knihy lehce překvapená a bohužel ne úplně příjemně. Ale jelikož nemám romány s dívčí hrdinkou zvláště v oblibě, nejsem zřejmě cílovým čtenářem. Děj je ovšem nesmírně zajímavý, pravda je dávkována přiměřeně tak, aby se stupňovalo napětí a čtenář se nemohl dočkat dalších stránek. Postavy v knize jsou nápadité a za mě byl příběh opravdu nepředvítalený a plný neočekávaných zvratů.

Neobyčejný osud jedné země a jednoho člověka

21. listopadu 2017 v 12:32 |  Recenze
Khaled Hosseini je původem z Afghánistánu a Lovec draků, který vyšel v roce 2003, je částečně jeho autobiografií. Hlavní hrdina Amír žije v Americe a vzpomíná na své dětství v Aghánistánu, na své přátele a na to, jak několik významných událostí proměnilo osud nejen jeho rodné země, ale i jeho samotného.

"Na světě je jen jeden hřích, jenom jeden - a to je krádež.
Každý jiný hřích je jen jiný druh krádeže.
Když zabiješ muže, ukradneš mu život,
ukradneš jeho ženě právo na manžela, jeho děti oloupíš o otce.
Když zalžeš, ukradneš někomu právo zvědět pravdu,
když podvádíš, ukradneš právo na spravedlnost."

Lovec draků začíná jako "obyčejný" příběh o dospívání malého chlapce. Velmi brzy se z něj ale vlivem dost nečekaných a poměrně krutých událostí stává příběh neobyčejný. Hlavní hrdina Amír prožívá své dětství v Afghánistánu, společně se svým otcem a nejlepším přítelem Hasanem. Do jejich životů však zasáhne politika a jak se situace v Afghánistánuzhoršuje, Amír a jeho otec emigrují do Ameriky. Po několika letech se však Amír do své rodné země musí vrátit, aby zde čelil nejen její změněné tváři, ale především své minulosti. Nalézá v sobě dosud nepoznanou sílu a odvahu a nakonec se pouští do dobrodružství, o němž si není jistý, že z něj vyvázne bez úhony - či dokonce živý.

"V Afghánistánu je hodně dětí, ale málo dětství."

Pro některé může být stejně jako pro mě tato kniha velice poučná. Seznamujeme se zde s tradicemi Afghánců, s jejich způsobem života a myšlením. A také se samotnou historií Afghánistánu. Ten je zprvu líčen jako nádherná poklidná země, ačkoliv zde už od počátku panují etnické problémy. Zemi tvoří několik menšin a vztahy mezi nimi jsou vypjaté. Později se však Afghánistán vlivem světových událostí stává peklem pro většinu svých obyvatel. Okupace sovětskými vojsky a následná vláda Talibánu jsou zde líčeny tak realisticky, až čtenáři běhá mráz po zádech. Klidné, místy až idylické životní etapy se mísí s nadmíru dramatickými, až neuvěřitelnými situacemi. Tragické svým způsobem převládá, přesto nelze jednoznačně říci, že by byla tato kniha smutná. Zvláště její první část má nádech nostalgie a příběhy podávané dětskýma očima jsou plné barev a slunce. Ty pozdější jsou plné temnoty a krve a tvoří tak nádherný kontrast.

"Se mnou mu to kupodivu nevycházelo, ale jinak přetvářel můj otec svět kolem sebe,
jak uznal za vhodné. Problém samozřejmě spočíval v tom,
že viděl svět černobíle, a osoboval si právo rozhodnout,
co je černé a co bílé. Takového člověka nemůžete milovat,
aniž se ho i trochu bojíte.
A dokonce ho i možná trochu nenávidíte."

Hlavních postav je v knize jen několik. Významné postavení zde má Amírův otec, což je velmi úctyhodná postava, s nádherným smýšlením o vlastní zemi, náboženství, o lidech a světě jako takovém. Jeho černobílé vnímání světa, před kterým je ve výše uvedené citaci varováno, jsem v knize ani tak nezaznamenala, jako spíš to, že byl Amírův otec velmi hrdý a ve své hrdosti přísný člověk. Byl však vždy za každou cenu spravedlivý, nebál se postavit se za slabší a chránit je i vlastním životem. Z ostatních postav má v díle vedle Amíra největší slovo jeho přítel Hasan, rovněž velmi chrabrý a nebojácný člověk. Amír někdy využívá svého postavení a vyššího věku a Hasana si dobírá, ten jej však bezmezně miluje a udělal by pro něj cokoliv. Větší místo v knize patří dále Amírově ženě, velice laskavé a moudré, a Hasanovu synovci. Amír sám není ani zdaleka kladným hrdinou. Téměř v počátku knihy jsme svědkem jeho zbabělosti a činu pro někoho tak ohavného, že nad hlavním hrdinou zlomí hůl. Avšak veškerá dětská krutost je vyprávěna s dospěláckou moudrostí, a člověk má tak větší tendenci ji odpustit, protože ji chápe.

"Člověk, který nemá svědomí, který není dobrý, netrpí."

Kniha je velmi dramatická, dojemná, úsměvná a laskavá. Je plná životních mouder, která nejsou podávána nijak lacině a podbízivě. Kniha nám ukazuje, jak často se člověk dostává do situací, v nichž jednoduše ví, co je správné, ale za žádnou cenu to není schopný v dané chvíli říct nebo udělat. A také to, že člověk, který dělá špatné věci, nemusí být nutně špatný člověk. Lovec draků je směs faktických informací a dramatického příběhu, který je místy sice velmi neuvěřitelný, ne však nerealistický. Některé části knihy jsou vykresleny opravdu bravurně, bohužel jsou to většinou ty, u jejichž čtení vám není dobře. Snad ale především moudrost a laskavost hlavního hrdiny způsobují, že i přes veškerá úskalí se čte kniha lehce a ráda. Je to bolestivé čtení, ale rozhodně stojí za to.

"Je moudřejší trápit se pravdou, než se utěšovat lží."

Kniha, která vás buď nadchne, nebo vytočí

21. listopadu 2017 v 11:35 |  Recenze
Spolčení hlupců napsal John Kennedy Toole, rodák z New Orleans, v roce 1967. Dva roky se poté dohadoval s nakladatelským lektorem, který po různých úpravách knihu nakonec odmítl vydat. I to byl patrně jeden z důvodů, proč se J. K. Toole v roce 1969 ve svém Chevroletu udusil výfukovými výpary. Sedm let pak trvalo jeho matce, než v té době již pomuchlaný a špatně čitelný rukopis dostala do rukou spisovatele Walkera Percyho. Ten z něj byl nadšený, stejně jako mnoho lidí po něm. Román byl v roce 1980 vydán, o rok později získal Pulitzerovu cenu, dodnes je překládán a prodáván po celém světě a disponuje nemalou fanouškovskou základnou, která Spolčení hlupců považuje za kultovní dílo.

"Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení,
že se všichni hlupci proti němu spolčí."

Úvodní citát Jonathana Swifta připravuje čtenáře na příběh zneuznaného génia Ignácia J. Reillyho. S ním se setkáváme v okamžiku konfliktu s policistou, který nakonec vyřeší Ignáciova matka, nechá policistu zatknout někoho úplně jiného a sama se svým synem peláší pryč. Z obav, že by je policista pořád sledoval, schovají se v podniku s názvem Noc rozkoše, striptýzovém pajzlu. Při návratu autem domů narazí matka, silně ovlivněna několika pivy, do domu, jehož majitel po ní posléze žádá nemalou finanční úhradu. Ačkoliv je Ignáciovi třicet let, veškeré jeho snahy najít si práci ztroskotávají, veskrze proto, že jsou pod jeho úroveň a on se odmítá čemukoliv přizpůsobit. Pod vlivem finanční tísně ale Ignáciova matka na svého syna zatlačí a ten si proto práci najít prostě musí. Svérázný člověk to ale ve svérázném světě nemá vůbec lehké, zvláště je-li vyvoleným géniem a má-li problém s pylorickou záklopkou.

"Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice.
Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy
a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně.
Zpod mohutného černého kníru vystupovaly plné, vakovité rty,
v jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků."

Začíst se do této knihy může být velmi obtížné. Začátek je hutný, převažuje (místy velmi obsáhlý) popis nad dějem a především se pomalu seznamujeme se svérázným hlavním hrdinou, který je na první dobrou sympatický asi jen málokomu. Již první scéna je velmi absurdní a čtenář se tak pomalu připravuje na styl a specifický humor díla. Kniha má být satirou na New Orleans, v němž se odehrává, a na zdejší společnost. Větší část knihy se věnuje Ignáciovi, kterého život zavede na různá místa s roztodivnými kreaturami, a všechna tato dobrodružství sledujeme z Ignáciova nadmíru arogantního, povzneseného a všeobecně kritického pohledu - ten nám nabízí ve svém deníku, svém životním díle, které sám nazývá "obšírná obžaloba proti našemu století". V knize se shledáváme i s několika vedlejšími postavami a jejich příběhy, které všechny započaly právě setkáním s Ignáciem. Styl jednotlivých epizod se různí, někdy se jedná o téměř absurdní dramata, jindy o zcela běžné a ničím zvláštní situace. Postavy jsou veskrze všechny jakýmisy karikaturami, lehce přehnané a ve výsledku tragikomické.

"Tu trubku považuju za dobře vynaložené peníze, třebaže naše sousedka,
slečna Annie, je jiného názoru.
Jestli mi ještě jednou zabouchá na žaluzie, tak na ni chrstnu vodu."

Hlavního hrdinu si zamiluje málokdo, ačkoliv i tací se jistě najdou. Podle různých recenzí a kritik by se dalo říct, že jsou lidé, kteří Spolčení hlupců milují, lidé, kteří ho nesnáší, a lidé, kteří ho ještě nečetli. Příznivci knihy jí dělají bohužel trochu medvědí službu, protože otevíráte-li přechvalovanou knihu, máte nemalá očekávání. Kniha je však specifická a každému prostě nesedne. Její humor je ale vytříbený a styl psaní mistrný. Už jen reakce na hlavního hrdinu ukazují, jak skvěle jej dokázal autor vykreslit. Negativní reakce často také spočívají v tom, že se čtenáři při čtení některých situací necítili komfortně, snad jim dění v nich přišlo až moc realistické - a umět takto vystavět příběh, to chce jistě značnou dávku umu. Absurdnost těch druhých situací zase vypovídá o autorově fantazii a citu pro drama.

"Byla jsem u zpovědi, Ignácie, řekla jsem velebnýmu pánovi úplně všechno a on mi řek´:
,Nepřipadá mi, že by to byla vaše vina, dobrá ženo. Spíš mi připadá,
že jste na vlhký vozovce dostala malej smyk.´
Já jsem mu řekla o tobě, povídám:
,Můj synek tvrdí, že mu bráním ve psaní do těch jeho notesů,
sepisuje ty svý rozumy už málem pět let.´
A velebnej pán na to povídá:
,Jo? To mi nepřipadá moc důležitý. Řekněte mu, ať vyjde na vzduch
a vobstará si ňákou pořádnou práci."
"Není divu, že se s církví neshodnu. Správně tě měl hned v té zpovědnici zbičovat."

Mně samotné byl bohužel Ignácius velmi nesympatický a jeho chování k lidem okolo mě místy až bolelo, zejména pak vůči jeho matce. A humor knihy mě nenadchl natolik (upřímně jsem se zasmála asi jen dvakrát), abych si při jejím dočtení hluboce neoddychla. Překvapují mě nadšené reakce na ni, ale nutí mě to se k ní někdy v budoucnosti opět vrátit a zkusit to s ní znovu. Rozhodně však nemůžu říct, že jde o podprůměrné dílo, už jen ocenění, která Spolčení hlupců získalo, dokazují opak. Je to ale zřejmě jedna z těch knih, které vás dostanou - ať už v pozitivním, či negativním smyslu.

Magické Třetí přání

26. října 2017 v 12:43 |  Recenze
Třetí přání je pětidílný román známého amerického spisovatele Roberta Fulghuma. První kniha s názvem Třetí přání obsahuje rovnou dva díly této pentalogie, další dva díly jsou obsaženy v knize Třetí přání 2: zbytek příběhu (skoro) a poslední díl obsahuje kniha Třetí přání 3 (splněno).

"Proč pořád píšu? Abych byl užitečný. Často, aniž bychom si to uvědomili,
zaplňujeme důležitá místa v životech druhých. Tak jako chlápek z pekařství na rohu,
mechanik místního servisu, rodinný doktor, učitelé, kolegové nebo sousedé.
Dobří lidé, kteří jsou pořád "tady", na které je spolehnutí tím nepatrným,
obyčejným způsobem. Lidé, kteří nás například učí, žehnají nám,
dodávají nám odvahy, podporují nás, pozvedávají nás v každodenním životě.
Já chci být jedním z nich."

Robert Fulghum letos (v roce 2017) oslavil 80 let a je autorem více než desítky knih. Náměty do svých knih sbíral celých 50 let - teprve tehdy je začal sepisovat. Jeho první a možná také jeho nejznámější knihou je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Je to kniha složená z autorových postřehů ze života podávaných s typickým Fulghumovým humorem. Většina jeho knih má podobu jakéhosi seznamu životních mouder, ale některé se přeci jen liší. A právě takovou "výjimkou" je také Třetí přání.

Pokud se Robert Fulghum rozhodne napsat příběhový román, jeho humor jde lehce stranou. V těchto dílech je jistě stále obsažen, ale je mírně upozaděn, aby dopředu vystoupila síla a hloubka Fulghumova pohledu na svět. Právě v těchto románech se ukazuje, jak vynikajícím je Robert Fulghum spisovatelem. Je nejen velmi vnímavým pozorovatelem života, ale také nadaným vypravěčem a poetou. Jazyk a atmosféra jeho románů jsou až magické, čtenáře dokáží vtáhnout a zaujmout - tak, že se vám jeho knihy jen těžko opouští.

Bylo jedno děvče, které jmen mělo pět, to dokázalo rozvinout každičkou z holých vět.
Pak setkalo se s mladíkem, jenž metal žhavým kotlíkem,
a… zůstalo děvčetem, které jmen mělo pět.

Třetí přání je nesmírně tajuplný román. První dva díly seznamují čtenáře s třemi hlavními hrdiny. Je těžké je pojmenovat a něco o nich napsat, neboť jsou to lidé velice zvláštní, s bohatými osudy a zajímavým způsobem prožívání života. První z postav, která se čtenáři představí, je San-A, žena s mnoha jmény a mnoha podobami. Potkáváme se s ní poté, co se seznámila s druhým hrdinou Maxem-Polem Millayem, který se (a nás) posléze seznámí s třetím hrdinou - Alexandrem Evangelu Xenopuludakisem. Pravým jménem jediné ženy je Allyson Octavia Rileyová, ale v knize vystupuje také jako Pilar, Hypatia, Marie-Pascal či Alice. Ta se zaváže, že splní Max-Polovo třetí přání, a stane se svědkem jeho života. Nakonec se ale on stane svědkem jejího života a oba se stanou svědkem Alexandrova života, stejně jako on toho jejich. Nejsou však jen pasivními svědky, spíše aktivními hybateli svých životů i životů těch druhých.

"Potřebuju…, rád bych měl něhoho, kdo by zpovzdálí sledoval můj osamělý život.
Aby prostě byl. A věděl."

Jak se postavy postupně seznamují - a my s nimi - začíná mezi nimi vzkvétat opravdu hluboké přátelství, i více. Max-Pol a Alice (jak se jí nejčastěji říká) jsou zpočátku svědky svých životů sledující se zpovzdálí, jejich komunikace probíhá skrze dopisy a balíčky plné důležitých drobností. S Alexandrem se oba, nejdříve Max-Pol, poté Alice, setkávají osobně a společně tráví nemnoho času, přesto jej dokáží dobře využít. Jejich osudy, ale také jejich vztah, není tak jednoduché popsat, neboť obyčejný popis nedokáže vystihnout jejich pravou podstatu. Ta je opravdu magická a tajemná. Nic v této knize není obyčejné a vše zavání jakousi osudovostí, předurčením. Ať už se stane cokoliv, tušíme, že přesně tak to má být. O osudech postav se sice něco málo dozvídáme, postupně se nám také odkrývají jejich city vůči sobě navzájem. Přesto v sobě jejich rozhovory, ať už se týkají čehokoliv, mají něco navíc, něco těžko popsatelného a přesto něco, co tam dokonale zapadá. A stejně správně působí načasování ukončení druhého dílu, protože příběh takto "plný" se zcela rozumně musí dávkovat po menších částech.

"Kniha nemusí mít šťastný konec; úplně stačí, když se na konci rýsují další možnosti."


Kam dál