Říjen 2017

Magické Třetí přání

26. října 2017 v 12:43 Recenze
Třetí přání je pětidílný román známého amerického spisovatele Roberta Fulghuma. První kniha s názvem Třetí přání obsahuje rovnou dva díly této pentalogie, další dva díly jsou obsaženy v knize Třetí přání 2: zbytek příběhu (skoro) a poslední díl obsahuje kniha Třetí přání 3 (splněno).

"Proč pořád píšu? Abych byl užitečný. Často, aniž bychom si to uvědomili,
zaplňujeme důležitá místa v životech druhých. Tak jako chlápek z pekařství na rohu,
mechanik místního servisu, rodinný doktor, učitelé, kolegové nebo sousedé.
Dobří lidé, kteří jsou pořád "tady", na které je spolehnutí tím nepatrným,
obyčejným způsobem. Lidé, kteří nás například učí, žehnají nám,
dodávají nám odvahy, podporují nás, pozvedávají nás v každodenním životě.
Já chci být jedním z nich."

Robert Fulghum letos (v roce 2017) oslavil 80 let a je autorem více než desítky knih. Náměty do svých knih sbíral celých 50 let - teprve tehdy je začal sepisovat. Jeho první a možná také jeho nejznámější knihou je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Je to kniha složená z autorových postřehů ze života podávaných s typickým Fulghumovým humorem. Většina jeho knih má podobu jakéhosi seznamu životních mouder, ale některé se přeci jen liší. A právě takovou "výjimkou" je také Třetí přání.

Pokud se Robert Fulghum rozhodne napsat příběhový román, jeho humor jde lehce stranou. V těchto dílech je jistě stále obsažen, ale je mírně upozaděn, aby dopředu vystoupila síla a hloubka Fulghumova pohledu na svět. Právě v těchto románech se ukazuje, jak vynikajícím je Robert Fulghum spisovatelem. Je nejen velmi vnímavým pozorovatelem života, ale také nadaným vypravěčem a poetou. Jazyk a atmosféra jeho románů jsou až magické, čtenáře dokáží vtáhnout a zaujmout - tak, že se vám jeho knihy jen těžko opouští.

Bylo jedno děvče, které jmen mělo pět, to dokázalo rozvinout každičkou z holých vět.
Pak setkalo se s mladíkem, jenž metal žhavým kotlíkem,
a… zůstalo děvčetem, které jmen mělo pět.

Třetí přání je nesmírně tajuplný román. První dva díly seznamují čtenáře s třemi hlavními hrdiny. Je těžké je pojmenovat a něco o nich napsat, neboť jsou to lidé velice zvláštní, s bohatými osudy a zajímavým způsobem prožívání života. První z postav, která se čtenáři představí, je San-A, žena s mnoha jmény a mnoha podobami. Potkáváme se s ní poté, co se seznámila s druhým hrdinou Maxem-Polem Millayem, který se (a nás) posléze seznámí s třetím hrdinou - Alexandrem Evangelu Xenopuludakisem. Pravým jménem jediné ženy je Allyson Octavia Rileyová, ale v knize vystupuje také jako Pilar, Hypatia, Marie-Pascal či Alice. Ta se zaváže, že splní Max-Polovo třetí přání, a stane se svědkem jeho života. Nakonec se ale on stane svědkem jejího života a oba se stanou svědkem Alexandrova života, stejně jako on toho jejich. Nejsou však jen pasivními svědky, spíše aktivními hybateli svých životů i životů těch druhých.

"Potřebuju…, rád bych měl něhoho, kdo by zpovzdálí sledoval můj osamělý život.
Aby prostě byl. A věděl."

Jak se postavy postupně seznamují - a my s nimi - začíná mezi nimi vzkvétat opravdu hluboké přátelství, i více. Max-Pol a Alice (jak se jí nejčastěji říká) jsou zpočátku svědky svých životů sledující se zpovzdálí, jejich komunikace probíhá skrze dopisy a balíčky plné důležitých drobností. S Alexandrem se oba, nejdříve Max-Pol, poté Alice, setkávají osobně a společně tráví nemnoho času, přesto jej dokáží dobře využít. Jejich osudy, ale také jejich vztah, není tak jednoduché popsat, neboť obyčejný popis nedokáže vystihnout jejich pravou podstatu. Ta je opravdu magická a tajemná. Nic v této knize není obyčejné a vše zavání jakousi osudovostí, předurčením. Ať už se stane cokoliv, tušíme, že přesně tak to má být. O osudech postav se sice něco málo dozvídáme, postupně se nám také odkrývají jejich city vůči sobě navzájem. Přesto v sobě jejich rozhovory, ať už se týkají čehokoliv, mají něco navíc, něco těžko popsatelného a přesto něco, co tam dokonale zapadá. A stejně správně působí načasování ukončení druhého dílu, protože příběh takto "plný" se zcela rozumně musí dávkovat po menších částech.

"Kniha nemusí mít šťastný konec; úplně stačí, když se na konci rýsují další možnosti."