Listopad 2017

Neobyčejný osud jedné země a jednoho člověka

21. listopadu 2017 v 12:32 Recenze
Khaled Hosseini je původem z Afghánistánu a Lovec draků, který vyšel v roce 2003, je částečně jeho autobiografií. Hlavní hrdina Amír žije v Americe a vzpomíná na své dětství v Aghánistánu, na své přátele a na to, jak několik významných událostí proměnilo osud nejen jeho rodné země, ale i jeho samotného.

"Na světě je jen jeden hřích, jenom jeden - a to je krádež.
Každý jiný hřích je jen jiný druh krádeže.
Když zabiješ muže, ukradneš mu život,
ukradneš jeho ženě právo na manžela, jeho děti oloupíš o otce.
Když zalžeš, ukradneš někomu právo zvědět pravdu,
když podvádíš, ukradneš právo na spravedlnost."

Lovec draků začíná jako "obyčejný" příběh o dospívání malého chlapce. Velmi brzy se z něj ale vlivem dost nečekaných a poměrně krutých událostí stává příběh neobyčejný. Hlavní hrdina Amír prožívá své dětství v Afghánistánu, společně se svým otcem a nejlepším přítelem Hasanem. Do jejich životů však zasáhne politika a jak se situace v Afghánistánuzhoršuje, Amír a jeho otec emigrují do Ameriky. Po několika letech se však Amír do své rodné země musí vrátit, aby zde čelil nejen její změněné tváři, ale především své minulosti. Nalézá v sobě dosud nepoznanou sílu a odvahu a nakonec se pouští do dobrodružství, o němž si není jistý, že z něj vyvázne bez úhony - či dokonce živý.

"V Afghánistánu je hodně dětí, ale málo dětství."

Pro některé může být stejně jako pro mě tato kniha velice poučná. Seznamujeme se zde s tradicemi Afghánců, s jejich způsobem života a myšlením. A také se samotnou historií Afghánistánu. Ten je zprvu líčen jako nádherná poklidná země, ačkoliv zde už od počátku panují etnické problémy. Zemi tvoří několik menšin a vztahy mezi nimi jsou vypjaté. Později se však Afghánistán vlivem světových událostí stává peklem pro většinu svých obyvatel. Okupace sovětskými vojsky a následná vláda Talibánu jsou zde líčeny tak realisticky, až čtenáři běhá mráz po zádech. Klidné, místy až idylické životní etapy se mísí s nadmíru dramatickými, až neuvěřitelnými situacemi. Tragické svým způsobem převládá, přesto nelze jednoznačně říci, že by byla tato kniha smutná. Zvláště její první část má nádech nostalgie a příběhy podávané dětskýma očima jsou plné barev a slunce. Ty pozdější jsou plné temnoty a krve a tvoří tak nádherný kontrast.

"Se mnou mu to kupodivu nevycházelo, ale jinak přetvářel můj otec svět kolem sebe,
jak uznal za vhodné. Problém samozřejmě spočíval v tom,
že viděl svět černobíle, a osoboval si právo rozhodnout,
co je černé a co bílé. Takového člověka nemůžete milovat,
aniž se ho i trochu bojíte.
A dokonce ho i možná trochu nenávidíte."

Hlavních postav je v knize jen několik. Významné postavení zde má Amírův otec, což je velmi úctyhodná postava, s nádherným smýšlením o vlastní zemi, náboženství, o lidech a světě jako takovém. Jeho černobílé vnímání světa, před kterým je ve výše uvedené citaci varováno, jsem v knize ani tak nezaznamenala, jako spíš to, že byl Amírův otec velmi hrdý a ve své hrdosti přísný člověk. Byl však vždy za každou cenu spravedlivý, nebál se postavit se za slabší a chránit je i vlastním životem. Z ostatních postav má v díle vedle Amíra největší slovo jeho přítel Hasan, rovněž velmi chrabrý a nebojácný člověk. Amír někdy využívá svého postavení a vyššího věku a Hasana si dobírá, ten jej však bezmezně miluje a udělal by pro něj cokoliv. Větší místo v knize patří dále Amírově ženě, velice laskavé a moudré, a Hasanovu synovci. Amír sám není ani zdaleka kladným hrdinou. Téměř v počátku knihy jsme svědkem jeho zbabělosti a činu pro někoho tak ohavného, že nad hlavním hrdinou zlomí hůl. Avšak veškerá dětská krutost je vyprávěna s dospěláckou moudrostí, a člověk má tak větší tendenci ji odpustit, protože ji chápe.

"Člověk, který nemá svědomí, který není dobrý, netrpí."

Kniha je velmi dramatická, dojemná, úsměvná a laskavá. Je plná životních mouder, která nejsou podávána nijak lacině a podbízivě. Kniha nám ukazuje, jak často se člověk dostává do situací, v nichž jednoduše ví, co je správné, ale za žádnou cenu to není schopný v dané chvíli říct nebo udělat. A také to, že člověk, který dělá špatné věci, nemusí být nutně špatný člověk. Lovec draků je směs faktických informací a dramatického příběhu, který je místy sice velmi neuvěřitelný, ne však nerealistický. Některé části knihy jsou vykresleny opravdu bravurně, bohužel jsou to většinou ty, u jejichž čtení vám není dobře. Snad ale především moudrost a laskavost hlavního hrdiny způsobují, že i přes veškerá úskalí se čte kniha lehce a ráda. Je to bolestivé čtení, ale rozhodně stojí za to.

"Je moudřejší trápit se pravdou, než se utěšovat lží."

Kniha, která vás buď nadchne, nebo vytočí

21. listopadu 2017 v 11:35 Recenze
Spolčení hlupců napsal John Kennedy Toole, rodák z New Orleans, v roce 1967. Dva roky se poté dohadoval s nakladatelským lektorem, který po různých úpravách knihu nakonec odmítl vydat. I to byl patrně jeden z důvodů, proč se J. K. Toole v roce 1969 ve svém Chevroletu udusil výfukovými výpary. Sedm let pak trvalo jeho matce, než v té době již pomuchlaný a špatně čitelný rukopis dostala do rukou spisovatele Walkera Percyho. Ten z něj byl nadšený, stejně jako mnoho lidí po něm. Román byl v roce 1980 vydán, o rok později získal Pulitzerovu cenu, dodnes je překládán a prodáván po celém světě a disponuje nemalou fanouškovskou základnou, která Spolčení hlupců považuje za kultovní dílo.

"Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení,
že se všichni hlupci proti němu spolčí."

Úvodní citát Jonathana Swifta připravuje čtenáře na příběh zneuznaného génia Ignácia J. Reillyho. S ním se setkáváme v okamžiku konfliktu s policistou, který nakonec vyřeší Ignáciova matka, nechá policistu zatknout někoho úplně jiného a sama se svým synem peláší pryč. Z obav, že by je policista pořád sledoval, schovají se v podniku s názvem Noc rozkoše, striptýzovém pajzlu. Při návratu autem domů narazí matka, silně ovlivněna několika pivy, do domu, jehož majitel po ní posléze žádá nemalou finanční úhradu. Ačkoliv je Ignáciovi třicet let, veškeré jeho snahy najít si práci ztroskotávají, veskrze proto, že jsou pod jeho úroveň a on se odmítá čemukoliv přizpůsobit. Pod vlivem finanční tísně ale Ignáciova matka na svého syna zatlačí a ten si proto práci najít prostě musí. Svérázný člověk to ale ve svérázném světě nemá vůbec lehké, zvláště je-li vyvoleným géniem a má-li problém s pylorickou záklopkou.

"Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice.
Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy
a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně.
Zpod mohutného černého kníru vystupovaly plné, vakovité rty,
v jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků."

Začíst se do této knihy může být velmi obtížné. Začátek je hutný, převažuje (místy velmi obsáhlý) popis nad dějem a především se pomalu seznamujeme se svérázným hlavním hrdinou, který je na první dobrou sympatický asi jen málokomu. Již první scéna je velmi absurdní a čtenář se tak pomalu připravuje na styl a specifický humor díla. Kniha má být satirou na New Orleans, v němž se odehrává, a na zdejší společnost. Větší část knihy se věnuje Ignáciovi, kterého život zavede na různá místa s roztodivnými kreaturami, a všechna tato dobrodružství sledujeme z Ignáciova nadmíru arogantního, povzneseného a všeobecně kritického pohledu - ten nám nabízí ve svém deníku, svém životním díle, které sám nazývá "obšírná obžaloba proti našemu století". V knize se shledáváme i s několika vedlejšími postavami a jejich příběhy, které všechny započaly právě setkáním s Ignáciem. Styl jednotlivých epizod se různí, někdy se jedná o téměř absurdní dramata, jindy o zcela běžné a ničím zvláštní situace. Postavy jsou veskrze všechny jakýmisy karikaturami, lehce přehnané a ve výsledku tragikomické.

"Tu trubku považuju za dobře vynaložené peníze, třebaže naše sousedka,
slečna Annie, je jiného názoru.
Jestli mi ještě jednou zabouchá na žaluzie, tak na ni chrstnu vodu."

Hlavního hrdinu si zamiluje málokdo, ačkoliv i tací se jistě najdou. Podle různých recenzí a kritik by se dalo říct, že jsou lidé, kteří Spolčení hlupců milují, lidé, kteří ho nesnáší, a lidé, kteří ho ještě nečetli. Příznivci knihy jí dělají bohužel trochu medvědí službu, protože otevíráte-li přechvalovanou knihu, máte nemalá očekávání. Kniha je však specifická a každému prostě nesedne. Její humor je ale vytříbený a styl psaní mistrný. Už jen reakce na hlavního hrdinu ukazují, jak skvěle jej dokázal autor vykreslit. Negativní reakce často také spočívají v tom, že se čtenáři při čtení některých situací necítili komfortně, snad jim dění v nich přišlo až moc realistické - a umět takto vystavět příběh, to chce jistě značnou dávku umu. Absurdnost těch druhých situací zase vypovídá o autorově fantazii a citu pro drama.

"Byla jsem u zpovědi, Ignácie, řekla jsem velebnýmu pánovi úplně všechno a on mi řek´:
,Nepřipadá mi, že by to byla vaše vina, dobrá ženo. Spíš mi připadá,
že jste na vlhký vozovce dostala malej smyk.´
Já jsem mu řekla o tobě, povídám:
,Můj synek tvrdí, že mu bráním ve psaní do těch jeho notesů,
sepisuje ty svý rozumy už málem pět let.´
A velebnej pán na to povídá:
,Jo? To mi nepřipadá moc důležitý. Řekněte mu, ať vyjde na vzduch
a vobstará si ňákou pořádnou práci."
"Není divu, že se s církví neshodnu. Správně tě měl hned v té zpovědnici zbičovat."

Mně samotné byl bohužel Ignácius velmi nesympatický a jeho chování k lidem okolo mě místy až bolelo, zejména pak vůči jeho matce. A humor knihy mě nenadchl natolik (upřímně jsem se zasmála asi jen dvakrát), abych si při jejím dočtení hluboce neoddychla. Překvapují mě nadšené reakce na ni, ale nutí mě to se k ní někdy v budoucnosti opět vrátit a zkusit to s ní znovu. Rozhodně však nemůžu říct, že jde o podprůměrné dílo, už jen ocenění, která Spolčení hlupců získalo, dokazují opak. Je to ale zřejmě jedna z těch knih, které vás dostanou - ať už v pozitivním, či negativním smyslu.