Únor 2018

Samota, smrt a italské boty

19. února 2018 v 10:12 Recenze
Z Ystadu na opuštěný ostrov - tak by se dala popsat literární cesta Henninga Mankella, známého a oblíbeného autora detektivních románů, který se rozhodl napsat něco zcela výjimečného.

"Život je jako vztah člověka k botám. Nedá se doufat nebo si představovat, že sedí.
Tlačící boty jsou skutečnost."

Henning Mankell je švédský spisovatel žijící v letech 1948-2015. Proslavil se především svými detektivními romány s inspektorem Kurtem Wallanderem odehrávajícími se ve švédském městě Ystad, věnoval se však také psaní divadelních her nebo literatury pro děti. Jeho detektivky se dočkaly televizní adaptace v podobě seriálu s Kenethem Branaghem v hlavní roli. Mankell měl poměrně zajímavý život, z něhož velkou část strávil v africkém Mozambiku. Tam žil se svou ženou Evou, dcerou Ingmara Bergmana, a vedl divadelní společnost.

"Naučila jsem se, že Bůh šeptá, zatímco ďábel křičí."

Protože je Henning Mankell všeobecně znám díky svým detektivkám, Italské boty mohou mnohé čtenáře překvapit. Ačkoliv určitě nelze říct, že by toto dílo nemělo s detektivkou vůbec nic společného. Hlavním hrdinou je Fredrik Welin, postarší muž žijící sám na opuštěném ostrově. Každý jeho den je téměř totožný s předchozím, skládá se z několika pravidelných úkonů, jako je potápění v díře v ledu nebo psaní do deníku (nejčastěji o počasí) a přemítání nad životem a minulostí. Zaběhnutý řád naruší nečekaná návštěva jedné ženy a než si to Fredrik stačí uvědomit, jeho život je úplně jiný - a plný mnoha nečekaných žen.

"Na povrchu člověka nikdy nemůžeme vidět, jak těžce rozdrásaný je uvnitř."

Kniha je psána v první osobě, takže má čtenář velmi jasnou představu o tom, co si hlavní hrdina myslí o dění kolem sebe. Ale o něm samotném nebo o jeho minulosti se dozvídáme jen v náznacích - z nich je patrné, že Fredrikova minulost je velmi temná a plná nevyřešených věcí. Fredrik sám je postavou, která může některé čtenáře pěkně štvát svým cynickým, někdy dost alibistickým a nezodpovědným způsobem života a přemýšlením. A ani o žádné další postavě, kterých v knize není mnoho, nelze říci, že by byla jednoznačně sympatická a vždy ta "dobrá". Postavy nejsou černobílé a často se chovají nevyzpytatelně. To je ale způsobeno také tím, že je čtenář sleduje Fredrikovýma očima, takže jim do hlavy nevidí a nikdy neví, co od nich může čekat. I to činí čtení Italských bot velmi autentickým zážitkem.

"Vždycky rychle vstát, když člověk upadne. Nikdy nezůstat ležet.
Ale přesně to jsem udělal. Poté co jsem se dopustil té velké chyby,
zůstal jsem ležet."

Poklidné, pro někoho možná až nepříjemně nudné tempo, kterým kniha začíná, se poměrně rychle a rázně promění. Fredrikův život je plný záhad, ty se ale postupem času neřeší, spíše naopak - kupí se jedna za druhou. Místy připomíná děj v knize absurdní drama, vše se zdá být těžce uchopitelné a pochopitelné. Při čtení na vás může dýchnout samota a šeď opuštěného ostrova a Fredrikova života. Významnými tématy v knize jsou navíc smrt a utrpení, fyzické i duševní, takže nejde vyloženě o příjemné a pozitivní čtivo. Mankell však tímto dílem nabízí hned několik podnětů k zamyšlení. A děj má často velmi dramatický spád, je plný neočekávaných zvratů a překvapení, které jsou snad i v kontrastu k jinak klidnému zbytku. Italské boty jsou velmi realistickou knihou ze života a jsou také plné filozofování a zajímavých myšlenek. Dá se říct, že si v ní každý najde něco svého, ačkoliv svým stylem nebo typem postav každého nenadchne.

"Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní,
a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda."

Zmenšující se mozky na Galapágách

19. února 2018 v 10:10 Recenze
Proč lidé zabíjí vlastní planetu a sebe navzájem? Proč mají takovou touhu ničit? Proč neustále lžou, přetvařují se a podvádí? Kurtovi Vonnegutovi se v Galapágách možná povedlo najít prapříčinu a odpověď na tyto otázky: můžou za to naše velké mozky.

"Téměř každá dospělá lidská bytost měla tehdy v hlavě mozek vážící zhruba tři kilogramy!
Sotva by se našla špatnost, kterou by takhle předimenzovaná mašina
na myšlení nedokázala vymyslet a uskutečnit."

Dílo Kurta Vonneguta je přímo protknuto autorovou kritikou lidstva a jeho konání. Zároveň jsou ale jeho díla typická svou groteskností a sarkasmem, objevuje se v nich černý humor nebo prvky sci-fi a někdy jde dokonce o díla dokonale abstraktní a jen těžko uchopitelná - a pochopitelná. Vonnegutův humor a styl vyprávění jsou poměrně specifické, takže jeho knihy nesednou úplně každému. Jejich poselství není čitelné na první pohled a čtenář se do knih musí opravdu hluboko a důkladně potopit, aby je pochopil v celé jejich kráse.

"Bylo to takhle:"

Když někdo zemře, objeví se před ním azurový tunel vedoucí na druhou stranu. Pokud máte nevyřízené účty nebo jste prostě jen zvědaví a chcete si vyzkoušet, jaké to je procházet se po světě jako duch, do tunelu nevstupujte. Počítejte ale s tím, že se tunel může klidně zavřít a vy budete nuceni na téhle straně zůstat třeba i milion let. Přesně to se stalo jednomu lodnímu dělníkovi, který se tak stal vypravěčem milion let staré historie lidstva.

"Když jsem byl naživu, můj vlastní velký mozek mě často zásoboval radami,
které byly z hlediska mého přežití,
a koneckonců přežití celé lidské rasy,
přinejmenším pochybné."

Do dění v knize vstupujeme v době, kdy se hroutí několik světových ekonomik, v některých zemích panuje hladomor a začínají občanské nepokoje. Podobná situace hrozí i Ekvádoru, kde se setkáváme se skupinou roztodivných postav, které spojuje jedna věc - všichni se mají účastnit dobrodružné plavby a výpravy na Galapágy. Vlivem společenského dění se ale všechno zamotá, luxusní plavba je zrušena, několik postav zemře, několik nových se objeví a ještě roztodivnější skupinka lidí se nakonec stejně na Galapágách ocitne - bez jediné možnosti na záchranu. A tak začíná nová éra evoluce lidstva, jejímž výsledkem jsou "lidé" s ploutvemi, chlupatou srstí a hlavně daleko, DALEKO menšími mozky.

"A pokud jde o to nepochopitelné nadšení, s nímž lidé před milionem let
přenechávali co nejvíc lidských činností strojům:
Co jiného je k tomu mohlo vést než poznání,
že jejich mozky stojí za starou bačkoru?"

Přímá řeč v této knize téměř chybí. Většina obsahu je složena z vypravěčova popisu dění, a to s odstupem milionu let. Díky tomu - a samozřejmě i díky tomu, že je vypravěčem duch, který se může pohybovat v podstatě bez omezení - se nám dostává komplexního obrazu, co se kdysi stalo, a taky o tom, co si kdo myslí nebo co cítí. Vypravěč představuje jednotlivé postavy, upozorňuje na jejich brzký skon, přeskakuje v ději a do toho všeho ještě vkládá své úvahy a v náznacích předjímá, jak to s lidstvem dopadne. Galapágy jsou spíše mozaikou drobných střípků, které není úplně jednoduché dát dohromady.

"A tenhle hladomor byl plodem přehnaně velkých mozků, stejně jako Beethovenova Devátá symfonie."

Osobně jsem se v knize občas ztrácela a z neustálého popisování a neakčnosti jsem byla velmi brzy otrávená. A ani konec, který přišel nečekaně brzy, mě příliš neuspokojil. Po dočtení jsem měla pocit, že jsem neustále čekala na něco, co nepřišlo. Jistou kritiku lidského chování a způsobu uvažování jsem z knihy vyčetla, přišla mi ale dost prázdná a především bezvýchodná. Celá tahle knížka pro mě ve finále postrádá smysl. Jiné knihy K. Vonneguta mám ale moc ráda, Kolébka patří mezi mé vůbec nejoblíbenější, takže předpokládám, že se mi Galapágy prostě jen nestrefily do nálady a rozpoložení. Vonnegutův typický humor zde ale byl a grotesknost některých scén je opravdu neuvěřitelná.

"Ke cti tehdejšího lidstva je však třeba dodat:
Stále víc a víc lidí říkalo, že jejich mozky jsou nezodpovědné,
nespolehlivé, v jádru nebezpečné, skrznaskrz nerealistické - prostě nanic."

Podivuhodný příběh podivuhodné služebnice

19. února 2018 v 9:53 Recenze
Přestože kniha Příběh služebnice vyšla už v roce 1985, výrazný zájem vzbuzuje až v poslední době. Za její současnou popularitu může zřejmě její seriálové zpracování, které slaví nemalé úspěchy. V roce 2017 byla uvedena 1. série s 10 díly, která končí stejně jako knižní předloha. Na rok 2018 je naplánovaná série 2. Seriál Příběh služebnice je perfektně zpracován, po výpravné, herecké, režijní i scenáristické stránce. Od knižního Příběhu služebnice se ale poměrně liší.

"Přála bych si, aby tenhle příběh vypadal jinak."

Margaret Atwoodová se narodila v roce 1939 v Kanadě, píše už od 16 let a kromě Příběhu služebnice vydala i několik dalších populárních románů. Věnuje se také psaní poezie nebo literárním odborným pracím, je oceněna několika literárními cenami a je považována za jednu z nejlepších kanadských autorek současnosti. Její romány, včetně Příběhu služebnice, jsou označovány jako sci-fi. To se Atwoodové zpočátku příliš nelíbilo, sama dávala přednost označení spekulativní román. Toto označení podle ní totiž daleko lépe vystihuje možnost, že se její díla mohou stát realitou.

"Večer co večer si před spaním říkám: Ráno se probudím doma a všechno bude jako dřív. Dnes ráno se to opět nestalo."

Příběh knihy se odehrává v budoucnosti, která nemusí být od naší současnosti příliš vzdálená. Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka žije v domě vysoce postaveného politika a jeho manželky jako služebnice. Její postavení a to, co se po ní žádá, má ale do normálnosti hodně daleko. A jak se čtenář postupně dozvídá, na společnosti, ve které hlavní hrdinka žije, není normálního téměř nic. Neexistuje svoboda pohybu, svoboda volby, svoboda slova. Dominantní postavení mají muži, ženy mají jasně rozdělené role. Za neposlušnost, nevhodné řeči či dokonce myšlenky vám hrozí smrt. Hlavní hrdinka popisuje svět kolem sebe, ale zároveň se vrací do své nedávné minulosti i do té tak vzdálené, že je téměř jako sen - do té, kdy bylo ještě vše normální, kdy ještě měla svého muže a dceru. Teď je bez nich, neví, zda jsou naživu, s kým jsou nebo co dělají a jediné, co může dělat, je plnit své povinnosti. Tak tomu je aspoň do té doby, kdy jasně daná pravidla začnou porušovat všichni kolem ní.

"Nechci, aby byla jako já. Aby se vzdala, přizpůsobila se, zachránila si kůži.
V tom to nakonec celé je.
Chci od ní rytířskost, drsňáctví, hrdinství, osamělý boj.
Něco, co sama postrádám."

Svět, který je v knize popisován, je děsivý. Autorce se prostřednictvím hlavní hrdinky daří předávat velice realistický pohled na žití uprostřed totalitního režimu, ve kterém člověk ztratil téměř vše. Daří se jí také dobře postihnout, jaké pocity či myšlenky se takovému člověku mohou honit hlavou. Příběh vypravěčky končí otevřeně, na konci knihy však na čtenáře čekají dovysvětlující poznámky, které mohou znamenat také naději, že vše nakonec dobře dopadlo. V těchto poznámkách je podrobně rozebírán stav společnosti popisovaný v knize stejně jako důvody, které k takovému stavu vedly. Ty příliš optimisticky nepůsobí, neboť ledacos z toho je naší realitě opravdu blízké.

"Hesla, věci, které se nesmějí prozradit, lidé s utajenou totožností, temné souvislosti:
takhle by přece svět ve skutečnosti vypadat neměl."

Silnou stránkou této knihy není ani tak příběh samotný, jako spíše prostředí, ve kterém se odehrává. Právě totalitní režim, ve kterém hrdinka musí žít, a celá ta beznaděj z něj pramenící, je podle mě to, co dělá z této knihy tak vynikající dílo. Protože samotný způsob vyprávění je místy až nezáživný. Nejobsáhlejší jsou v jistém smyslu právě poznámky na konci, protože z vyprávění hlavní hrdinky se někdy stávají "pouhé" deníkové zápisky jedné nešťastné ženy. Právě v tom je ale podle mě největší kouzlo této knihy. V tom, že ať už člověk žije v jakkoliv šílené době, vždycky si zvykne. Spousta věcí mu zešedne a těch skutečně dramatických okamžiků je ve skutečnosti méně, než by očekával kdokoliv žijící v lepších časech.

Třináctý příběh Vidy Winterové konečně odhalen!

19. února 2018 v 9:51 Recenze
Třináct příběhů o změně a zoufalství - tak zní název sbírky pohádek světově uznávané spisovatelky Vidy Winterové. Jedná se však o neoficiální název, spíše raritu. V době vydání obsahovala kniha pouze 12 příběhů a jakmile byla tato chyba odhalena, knihy se stáhly zpátky a byly přejmenovány. Na světe však ještě několik výtisků s původním názvem existuje a všichni fanoušci zoufale touží zjistit, jaký ten třináctý příběh je. Slavná spisovatelka se ho před svou smrtí konečně rozhodne zveřejnit, a to prostřednictvím mladé Margaret, se kterou toho mají společného více, než obě tuší.

"Nevadí mi milovníci pravdy, ale pravda sama. Jakou podstatu,
jakou útěchu najdete v pravdě v porovnání s příběhem?"

Román Třináctý příběh, v originále The Thirteenth Tale, byl vydán v roce 2006. Jedná se o debut britské spisovatelky Diane Setterfieldové, který se dočkal velmi kladného přijetí a velice brzy po svém vydání se stal bestsellerem. Třináctý příběh se dočkal také filmového zpracování, ve kterém si jednu z hlavních rolí zahrála Sophie Turnerová, herečka známá především ze seriálu Hra o trůny. Jediným dalším dílem této spisovatelky je kniha Bellman & Black, která vyšla pod stejným názvem i v České republice (2015).

"K čemu je dobrá pravda o půlnoci, za tmy,
když v komíně burácí vítr jako rozzuřený medvěd?"

Margaret je poměrně tichá mladá dívka a vášnivá čtenářka. Pomáhá svému otci v antikvariátu, pročítá rukopisy, píše životopisy a miluje romány z 19. století. K tomu má velmi dojemnou i bolestivou minulost. Jednoho dne dostane dopis od Vidy Winterové, slavné a velice populární spisovatelky, s žádostí o interview. Margaret se nejdříve zdráhá, zejména proto, že Vida Winterová je známá tím, že nikdy při rozhovorech neříká pravdu. Nakonec ji ale přemůže zvědavost a za spisovatelkou se vydá. Jak hned při prvním setkání zjistí, Vida Winterová je těžce nemocná a nezbývá jí už moc času, ráda by však ještě před svou smrtí konečně zveřejnila svůj opravdový příběh. Margaret si je ale jistá, že jí spisovatelka neříká všechno, rozhodne se proto na vlastní pěst odhalit celé tajemství, které spisovatelku obklopuje. A tím začíná kolotoč událostí, minulých vyprávěných i současných zažívaných, a Margaret postupně odkrývá pravdu, nehezkou, tragickou a hrůzostrašnou.

"Když blesky venku vrhají stíny na zdi ložnice
a déšť dlouhými nehty bubnuje na okenní sklo?"

Tento román má určité atributy gotického románu a zřejmou inspirací byly autorce také romány Jana Eyrová nebo Na větrné hůrce. Podobnosti lze nalézt ve stylu i v základním konceptu příběhu. Už proto je tento román určen jen poměrně specifickému čtenářstvu, pro každého rozhodně určen není. Styl je velmi detailní, což může zejména ze začátku mnohé čtenáře odradit - autorka se věnuje popisu téměř každého předmětu v místnostech, stejně detailní je i u popisu postav, atmosféry či pocitů hlavních hrdinů. Diane Setterfieldové však nelze upřít talent, neboť její styl je velmi umělecký, barvitý a originální. I ty nejjednodušší a nejběžnější věci dokáže popsat velmi poeticky a zajímavě. Kniha má zajisté své kvality i kouzlo.

"Ne, když ležíte v posteli a chlad a strach vás mění v sochu,
nečekejte, že vám na pomoc přispěchá kostnatá bezmasá pravda."

Mě osobně po celou dobu štval velice sebestředný přístup hlavní hrdinky, tedy Margaret. Vše je sledováno skrze ni, dokonce i u situací, které se jí nijak netýkají, se čtenář dozví právě její pocity a názory, nikoliv samotných zúčastněných. To je v některých situacích až komické. A v částech, kdy je Margaret aktivní hybatelkou děje, nikoliv pasivním posluchačem, je čtenář dopodrobna seznámen s její minulostí, s každou její myšlenkou a názorem - a ten má Margaret opravdu na všechno. Mnoho z uvedených věcí je důležité pro pochopení této postavy, její role ale v celém příběhu není dle mého názoru tak důležitá, a proto mi větší část informací o ní přišla nadbytečná, až otravná. Navíc je dle mého Margaret tak trochu literární snobka, která se díky své zálibě v knihách cítí být jednoduše lepší než ostatní.

"Potřebujete buclatou podstatu příběhu, chlácholivé kolébavé bezpečí lži."

Tato kniha může okouzlit kohokoliv, troufám si však říci, že více nadšené z ní budou čtenářky. Já sama jsem nevěděla, "do čeho jdu", takže jsem byla stylem knihy lehce překvapená a bohužel ne úplně příjemně. Ale jelikož nemám romány s dívčí hrdinkou zvláště v oblibě, nejsem zřejmě cílovým čtenářem. Děj je ovšem nesmírně zajímavý, pravda je dávkována přiměřeně tak, aby se stupňovalo napětí a čtenář se nemohl dočkat dalších stránek. Postavy v knize jsou nápadité a za mě byl příběh opravdu nepředvítalený a plný neočekávaných zvratů.